Kvasničková Jiřina

Stručný životopis paní učitelky Jiřiny Kvasničkové

Jiřina Kvasničková, rozená Chotvásová, se narodila 18. listopadu 1902. Do kulturního života naší obce se zapsala nesmazatelným způsobem nejen jako učitelka, ale též jako kronikářka, malířka, knihovnice, divadelnice a celkově velká propagátorka kulturního života obce.

Nadšeným průkopníkem a organizátorem divadelnictví na počátku dvacátého století byl učitel František Šorm, učitel Václav Sandholz a po nich i učitelka Jiřina Kvasničková, které přišla do Žehuně jako mladá učitelka v roce 1923. V průběhu třicátých let nacvičila s dospělými i s dětmi desítky her.

V popředí ochotnických herců stál také její manžel František Kvasnička, její sestra Lola Chotvásová, Václav Bendásek, Anna Bendásková, po válce i jejich syn Josef. Mezi ochotníky nacházíme také Karla Zeleného, Marii Konvalinovou, Josefa Lohnického, učitelky Růženu Pelantovou a Jarmilu Kučerovou, Marii Tichou, Věru Říhovou, Annu Jarošovou a další.

Podle dochovaných záznamů nacvičila Jiřina Kvasničková po hlavičkou Tělovýchovné jednoty Sokol v letech 1923 - 40 více jak 50 her, uskutečnilo se nejméně 58 představení, kromě mnoha dětských her.

Jejím přičiněním byla zřízena v Žehuni za spolupráce MUDr. Alexandra Plitase poradna pro matky a děti. Svou činnost zahájila 5. června 1936 pod názvem Ochrana matek a dětí.

V roce 1934 převzala od učitelky Otýlie Třeštíkové obecní knihovnu, kterou vedla až do roku 1955. Její zásluhou se knihovna zachovala i za války, kdy sice musely být z nařízení protektorátní vlády mnohé knihy vyřazeny, ale zásluhou knihovnice a za souhlasu vrchního strážmistra Josefa Řepky zařídila uskladnění mnoha knih na půdě četnické stanice a později i na půdě vlastního domu čp. 166. Pravidelné půjčování knih zahájila učitelka Jiřina Kvasničková hned po válce, kdy se také s nadšením jí vlastním zapojila do veřejného a kulturního života.

Divadelnictví se sice už plnou měrou neobnovilo, protože kulisy a další zařízení byly jednak za války nedostatečným uskladněním zničeny a zbytek pohltil po válce požár. Jiřina Kvasničková ale nesložila ruce do klína a pracovala dál. Své síly věnovala nejen škole, malování a kronice, do níž pořídila z útržkovitých záznamů zpětně zápisy za celé válečné období, ale pořádala pro veřejnost vlastivědné zájezdy, stála i u zrodu družstevní prádelny a byla také první předsedkyní Prádelního družstva.

Jak už to historii bývá, za dobré skutky bývají lidé často po „zásluze potrestáni“ a přesně to se stalo také Jiřině Kvasničkové. V padesátých letech musela jako nežádoucí živel bezodkladně opustit školu, knihovnu, veškerou svou mnohaletou kulturní práci pro obec.

Ani v těchto, pro ni i celou její rodinu, tak těžkých chvílích se její silná osobnost nedala zlomit a bojovala dál. Našla uplatnění jako vychovatelka mládeže v závodě Sázavan ve Zruči nad Sázavou, kde vedení továrny dokázalo ocenit a zhodnotit její profesionální i lidské kvality. Tam byla dokonce zvolena jako poslankyně do místního národního výboru.

Její nelehká celoživotní pouť se uzavřela 13. listopadu 1982, ale v myslích jejich vrstevníků žije nadále jako velká a silná osobnost, která neklesala ani pod těžkými ranami osudu.