Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

 Žehuň pohledem kronikářů

I.

Vážení občané!

Na této stránce Zpravodaje se pokusím seznamovat vás pravidelně s událostmi a životem lidí naší obce, jak je zachytili kronikáři v průběhu uplynulého času.

Pamětníci si jistě vzpomenou, že v roce 1987, kdy slavila naše obec památné osmisté padesáté výročí svého založení, byly všechny dostupné kroniky vystaveny na obecním úřadě k nahlédnutí. Kromě nich se mi tehdy podařilo zapůjčit si pro tuto výstavu i kroniky z nejbližších sousedních obcí. Vystavené exponáty dokazovaly, že kronikářství má v Žehuni dlouholetou tradici.

Seznam kronik naší obce zahrnuje nejen kroniky obecní, ale především také školní, jednu kroniku farní, kroniku JZD, obecní knihovny, Sboru pro občanské záležitosti i dvě kroniky soukromé.

Nejstarší a také nejpozoruhodnější je kronika školní z let 1838 – 1908, která nese německý název Das Gedenkbuch für die Schule zu Žehuň (Pamětní kniha školy v Žehuni). Zakládal ji a dlouhá léta také psal učitel Johan Přibil, který působil v učitelské službě 54 let, z toho většinou na žehuňské škole. Tuto kroniku psal od roku 1838 do roku 1868. V psaní pokračoval až jeho nástupce v roce 1876 a kronika končí záznamem školního roku 1908-09, který provedl tehdejší řídící učitel František Šorm. Na jeho jméno si někteří nejstarší pamětníci naší obce jistě vzpomenou, protože působil v Žehuni ještě v třicátých letech minulého století a zakládal v roce 1932 také první obecní kroniku.

Poslední zápis v Pamětní knize z let 1838-1908 končí František Šorm 15.srpna 1909 těmito slovy: „Stavba nové školní budovy dokončena v měsíci červenci 1909. Úřední kolaudace odbývána 11. září 1909. Komise vyjádřila se o stavbě i zařízení školy co nejpochvalněji.“

Vraťme se však ještě k pisateli první školní kroniky. Johan Přibil zemřel 1. února 1879 v sedmdesáti devíti letech a byl pohřben na místním starém hřbitově. Zasloužené penze si užíval jen něco přes tři roky.

Jeho kronika je pozoruhodná tím, že až do roku 1848 psal všechny zápisy výhradně švabachem německy. Až od roku 1861 zapisoval události o škole a obci česky latinkou, ale přípisy, které přicházely na školu od úřadů a také ty, které učitel úřadům odesílal, uváděl v kronice německy švabachem. Kromě školních záležitostí neopomíjel pisatel také zprávy o počasí, rybníku, přírodních katastrofách, o prusko-rakouské válce.

Roku 1848 popsal zevrubně politickou situaci u nás i v Evropě. Úryvek textu uvádím doslovně i s pravopisnými chybami: „Veliké byly události roku 1848 a otřásly téměř celou Evropou. Král francouzský Ludvík Filipp opustil s svou rodinou Francouzsko, kteréž za republiku prohlášeno bylo. V Němcích a ve Vlaších byli přinuceni panovníci jeden po druhém k udělení konstituce. Proud tento uchvátil do víru svého i země rakouské. To zpusobilo, že Pán zemí Ferdinand Dobrotivý nejvyššího ministra Metternicha z úřadu propustil a 15. března konstituci provolati rozkázal“

Důsledky revolučních událostí vylíčil v roce 1850 následovně:„Již před rokem 1848 - v kterém jsem trojnásobné silné krupobití vytrpěl a o všecku polní úrodu přišel – byl školní plat a jiné naturální dávky tak bídně od kolatorníků žehuňských odváděny, že jsem vždy u patrimonálních úřadů žalovati musel, než mi -až se vždy některému z milosti zalibilo – má zasloužilá mzdy hozena byla. A to vše za nejpracnější vynasnažení s jejich vlastními dětmi. – Kdežto obecnímu slouhovi třikrát v roce všechno obilí najednou vysipali a peněžitou službu pořádně zaplatili. Od roku 1848 jsem ukovaným otrokem svobodných sedláku a závisím tak řka s tělem i s duší od jejich milosti, kdežto se i ten nejprostější z udělení samostatnosti raduje! Co od té doby bylo hluku a křiku, psaní petyc a proseb, napotom připovídano, že učitelstvo narodní jinak postaveno bude! Ale co se stalo až po dnes? – Jenom to, že jsme se stali ještě ukovanějšími otroky, kteří od své vyhozené služby ani tolik neobdržují, aby buď živi býti, aneb aspoň umříti mohli!“

Paradoxem je, že Johan Přibil byl jmenován vzorným učitelem a vyznamenán stříbrným záslužným křížem.

Při příštím nahlédnutí do stránek této kroniky se dozvíme něco o vzhledu školní budovy, vybavení tříd, školní výuce, vedlejších povinnostech kantora, školním obvodu, počtu žáků na škole i podporování chudých dětí.

Ludmila Tvrdíková,
kronikářka obce    


II.

Vážení občané!

Zalistujme znovu v naší nejstarší kronice Das Gedenkbuch für die Schule zu Žehuň z let 1838-1908. Kantor Johan Přibil, který nastoupil na školu v Žehuni v roce 1836, na straně 6 píše: „Ve vsi Žehuň se nachází farní škola. Doba jejího založení není známá.“ My však dnes z jiných pramenů víme, že z roku 1620 se zachovala v archivu města Kolín zpráva, že jakýsi Baltazar Škoda ze Tři Dvorů žádal na žehuňském kantorovi vrácení jednoho korce žita, které mu dal za výuku svého syna, ale ten u něho setrval pouze dva týdny.

Ze zprávy Johana Přibila se dovídáme, že v roce 1838 patřily k žehuňské škole Žehuň se statkem Báň, Choťovice, Dobšice se statkem Libňoves a že škole evidovala 183 dětí (105 chlapců a 78 dívek). Rozhodnutím krajské komise byla přiškolena také Nová Báň (26 dětí), ale občané posílali v té době své děti do Opočnice a toto rozhodnutí odmítli. Kdy přesně přešly tyto děti do školy v Žehuni, jsem ze zápisů nevyčetla.

Patronem žehuňské školy byl hrabě Josef Octavian Kinský. Plat učitele sestával ze dvou kusů polí (za to byl povinen třikrát denně zvonit Ave Maria, z kusu louky v „Obickách“, z jednotlivých obcí dostával určený počet snopů žita, pšenice a ječme, desátek 30 bochníků chleba byl nahrazen dvěma korci žita, za vedení zpovědního registru dostával 2 věrtele ječmene, od žehuňského a choťovického kostela za hudbu měl 2 zlaté 20 grejcarů. V penězích dostával ročně 60 zlatých. Pokud měl k vyučování pomocníka, musel si ho vydržovat sám.

Školní budovu stavěla vrchnost v roce 1810, učebna byla z kamene, ostatní část ze dřeva se šindelovou střechou. Jak pisatel sám uvádí, budova nevyhovovala účelu školy, školní světnice (třída) malá, tmavá a vlhká. Chlév byl rozbořený a stodola chyběla.(Aby se kantor s rodinou uživil, musel hospodařit.)

Před rokem 1810 sloužil škole malý „barák“, který patřil obci, a ten pojal pouze 40 dětí. Ostatně mnohé děti, které splnily šestiletou docházku, dostávaly od 1. května do konce října „úlevu“ na polní práce, takže chodily prakticky do školy jen šest měsíců v roce, ba ani to, protože v rodinách byly často pro několik dětí jen jedny boty, které si děti střídavě půjčovaly.

Mezi předchozími učiteli uvádí pisatel také jakéhosi kantora Ulricha, kterého obec vyhnala, když jeho dcera Klára při přepouštění másla školu do základů vypálila. (O téměř dvě stě let později musela žehuňskou školu opustit výborná učitelka, malířka, kronikářka, knihovnice, iniciátorka a spoluzakladatelka divadelnictví Jiřina Kvasničková, když byla v padesátých letech minulého století označena jako žena kulaka.)

Vraťme se však do předminulého století. Výuka se zpočátku omezovala na získání elementárních znalostí ze psaní, čtení a počítání. Teprve později se ve vyšších třídách vyučovaly také odborné předměty. Mnoho dětí pro nepravidelnou školní docházku propadalo, takže se do vyšších ročníků ani nestaly. Důležitým předmětem bylo náboženství a ve vyšších třídách a v nedělní škole i praktické práce na zahradě. Vyučování se zahajovalo modlitbou. Školáci se svými učiteli navštěvovali pravidelně bohoslužby, kantor také vedl přehled o tom, kdy děti vykonaly svatou zpověď, přijímání a biřmování. Velký důraz se kladl na slavnosti spojené s bohoslužbou při příležitosti výročí panovnické rodiny, návštěvám biskupa, při jehož „vizitaci“ byli žáci zkoušeni nejen z náboženství, ale i ze školních vědomostí.

Každý rok uváděl v kronice Johan Přibil také seznam dětí , které byly obdarovány z „chudinské kasy“.Tak například ve školním roce 1838/39 dostal Josef Bendásek pár bot, „kazajku“ a vestu, Franz Zlatník pár holínek, Franziska Kysilka sukni a „jupku“, Franz Wlasak plátěný oblek, atd.

Roku 1852 Johan Přibil píše: „ V tomto roce se nedostávalo podučitelů, neboť schopnější odešli k c.k. úřadům, u nichž se lepší budoucí existenci nadíti mohli: a dobře učinili, neboť ani stát ani občané nedbají nyní o základ vychovatelský, při kteréžto lhostejnosti učitel sám sobě zanechán, t.j. ať žije jak chce, jen když hodně pracuje, třeba ani kus suché kůrky k obědu nedostane.

I já jsem v tomto roce ostal k 240 dítkám samotem a byl jsem dnem i nocí zapřažen, abych sobě spokojenost představených získati, a o ten kousek mizerného chleba přijíti nemusil. Kdo musí pečovat o hudbu a zpěv kostelní, ve škole se celý den namáhat, třikrát za den lézt na věž klekání zvonit, orat sít (psáno sýt) a zemčata na poli okopávat, tomu zajisté málo času na zotavení těla i ducha zbývá!

20. října 1852 dostal učitel dopis č.1999 od c.k. berního úřadu v Novém Bydžově, který mu oznamuje, že za opakovací hodiny dostává 12 ztatých konv. měny. Komentuje to slovy: „Právě když jsem ze žádné obce ani grejcar na školní plat obdržeti nemohl a úzkostí se chvěl, kterak mých 6 dítek na zimu ošatiti budu moci, přišla mi tato neočekávaná pomoc!“ Ani rok 1854 nebyl lepší: „Rok 1854 jest pro chudý lid velmi zlý, neboť jest obilí ve vysoké ceně a sic: pšenice 30 zl., žito 26 zl., ječmen 20 zl., bečka brambor 5 zl....Co živ jsem, nepocítil jsem bídy takové, jako letos… Nejhorší ale je to, že mi lid školní plat skrze vlastní bídu platit nemůže, odkud tedy pomoc?!

Ludmila Tvrdíková,
kronikářka obce    

III.

Vážení spoluobčané!

Nahlédněme i tentokrát do zažloutlých listů školní kroniky a vdechněme život řádkům, napsaným rukou žehuňského kantora Johana Přibila.

Psal se rok 1857, když že objevil v kronice tento zápis: „Druhou učitelskou poradu jsme měli v Chlumci dne 23. dubna 1857, která se pisní „Otec náš milý Pane“ započala. V.D.P. Dozorce činil učitelstvo na mnohé vady při školním vyučování pozorna, ohlašoval škol tykající se nařízení, dal resultat na vypracování pedagogické otázky, a nechal některé učitele z čítanky vysvětlovati.“ (Opět podotýkám, že úmyslně ponechávám text v doslovném znění, to je i s chybami, protože tento způsob lépe vyjadřuje atmosféru doby, kdy i sám kantor ovládal lépe písmem němčinu než český jazyk).

Na straně 71 čteme: „22. června 1861 bylo dopoledne tak silné krupobití jaké žádný ze zdejších starých lidí nepamatuje. Kroupy padaly velikosti slepičích vajec, které na severní straně všecka okna u školy, fary, kostela a jiných stavení vytloukly; obilí, stromy a zeleniny byly na caparty roztlučeny. 28. července byl dopoledne tak silný víchr, který stromy tlusté z kořenu vyvracel, koruny stromů rozlámal, a mnohá stavení rozboural. Žně byli následkem krupobití a pozdějšího víchru velmi smutné, sípka obilní velmi špatná, a co nejsmutnější, zemčata černá, zkažená. Místo sena a otavy klídili jsme zmazané hnoje, an otevřením žehuňského rybníka farní i školní luka celé léto byly vodou přikryté.“ (Doklad, že klimatické katastrofy se vyskytovaly i v minulosti a nejsou ovlivněny jen globálním oteplováním naší palety.)

1862 a 1863: „Skrze bourání starého školního stavení bylo vyučování dítek dne 4. července ukončeno, a děti na prázdniny propuštěny.“ (V minulosti školní rok končíval 15. července.) „Stavení nové školy bylo teprvé v měsíci srpnu započato, které se až pod krov do zimy vystavělo. Byl jsem odstěhován do statku správce Jana Šťastného mezi dva podruhy malé i velké nezbedné děti mající, které mi ve studování a prácích školních velice překážeji. Na to mne obdařilo obecní představenstvo proti vuli okresního Úřadu, jmenovitě Frant. Vaníček představený 4mi husary do obydlí, kteří každodenně ku Kolínu k manevru dojížděli. Skrze kouření tabáku těchto Magyaru, jsem přišel o všechny bource hedbáví předoucí, kterých jsem několik kop až k navijení kokonu doživil. V zimě je světnice velice vlhká, an po všech stěnách neustále voda teče…

Svěcení školy o jednom patře -(tuto školu máme na fotografii v dokumentech školy zachycenu) – bylo dne 22. října 1863 od vysocedustojneho Pána P. Josefa Kneisla biskupského vikáře, okresního dozorce a děkana bidžovského u přítomnosti 9 veleb. P. Duchovních, P. okresního přednosty z Králova Městce, P. ředitele a sekretáře patronátního Úřadu z Chlumce, všech kolátorních představených a vyboru, školních dětí a velikého množství lidu s velikou slávou předsevzato. Po vysvěcení byla slavná mše svatá s kázáním a po ní: Tě Boha chválíme. Při hostině ve farním domě byla od přítomných Pánu provolaná „Sláva“ Jeho Veličenství císaři Pánu, vys. úrozenému P. hraběti Jos. Oktaviánu Kinskému co patronu školy, velebnému duchovenstvu…při čemž se hudba a rány z moždířu nepřetržitě slyšeti nechaly.“ V tom roce měla škola 266 dětí.

V roce 1866 vylíčil pisatel celý chronologický postup Prusko-Rakouské války. O pobytu Prušáků v Žehuni vypovídá pouze tato věta: „Naše obec byla také pořad Prušáky naplněná, kteří vše co napadli rekvirovali.“

Poslední svůj zápis do této knihy končí Johan Přibil v červnu 1869 těmito slovy: Dne 28. června t.r. byl mi na prsa od V. U. Blahorodého Pána P. Podkrajského Hejtmana z Poděbrad N. Dokoupila zavěšen od Jeho Majestátnosti odeslaný zaslužní kříž s korunkou, při čemž V. V. Pan Hejtman, jakož V. D. Pan pražský kanovník a vikář biskupský P. František Fiala dlouhou řeč spojenou s pochvalou ke mně drželi, s přáním abych jej ještě dlouhá léta nositi mohl.“

Tak tedy došel na sklonku svého života uznání neblahými tehdejšími poměry těžce zkoušený kantor.Ve školní službě působil Johan Přibil až do roku 1875, kdy odešel po 57 letech školní práce na zasloužený odpočinek s ponecháním celého služného 540 zlatých ročně. (Doklad, že v té době se již platové poměry učitelů pozvolna zlepšovaly.) Školní kronika se však až do roku 1876 odmlčela. Její zakladatel už neměl patrně k jejímu dalšímu vedení dosti sil. Zemřel 1. února 1879 v 79 letech. Pohřben byl na starém hřbitově v Žehuni.

Ve psaní školní kroniky pokračoval od roku 1876 jeho nástupce řídící učitel Václav Krupař, absolvent učitelského ústavu v Hradci Králové, který působil na žehuňské škole do roku 1904. Jeho počáteční zápisy jsou stručné, už nejsou tak osobité, sloh vytříbenější, pravopis téměř dokonalý. Život učitelů už byl v té době snadnější, školní výuka se zdokonalovala.

Ludmila Tvrdíková,
kronikářka obce    




IV.

Vážení spoluobčané!

Upustila jsem od svého původního záměru ukončit listování nejstarší školní kronikou v čase, kdy odložil své pero její zakladatel Johan Přibil. Uznala jsem, že také další její pisatelé mají dnešní době co říci.

V roce 1876 se dočteme o začátcích divadelnictví, které v naší obci v dalších desetiletích příspívalo bohatou měrou k rozvoji kulturního života. Divadla se v Žehuni hrála až do druhé světové války.

Na straně 88 čteme: „V měsíci březnu 1876 usnesli se někteří mladší občané zdejší že provedou několik divadelních her, a čistý výnos na zakoupení kněh pro školní knihovnu věnují.“ (Odpusťme i tehdejšímu pisateli některé prohřešky proti pravopisu!) Zápis pokračuje: „ Úmysl ten proveden byl poprvé dne 19. března 1876 a čistého výtěžku odvedeno říd. učiteli V. Krupařovi 11 zl. 45 kr. Dne 26. března provedena byla ta samá hra v Choťovicích z které zbylo čistých 7 zl. 47 kr. Třetí hra provedená v pondělí velikonoční dne 7. dubna vynesla čistých 6 zl. 03 gr.“ Ještě v témže roce 26. prosince byla provedena dětská divadelní hra „Štědrý den“.

„Poněvadž počet školou povinných dítek dostoupil již na 325 bylo v roku 1876 s. c.k. okresní školní radou zdejší místní školní radě uloženo, aby postarala se o rozšíření dosavadní dvoutřídní školy na trojtřídní. Nahlížejíc nutnost toho však nemajíc v školním domě příhodné místnosti, zakoupila místní školní rada vedle školní budovy se nalézající domek od Fr. Vondrušky za 1600 zl. (ač měl ceny nejvýš 900 zl. Nechtěl ho však majitel jinák prodati) – nechala domek zbourati , na jeho místě zřízená byla školní cvičná zahrádka a před ní vystaven jest nový domek, který má sloužiti za byt řídícímu učiteli. Stavba domku stála 2800 zl.“ (Až do té doby bydleli nejen učitelé, ale i řídící učitel ve školní budově.)

„Dne 1. ledna 1878 bylo na zdejší škole i vyučování ženským ručním pracem zavedeno. Prozatím vyučuje tomuto předmětu paní Marie Krupařová, choť řídícího učitele za roční renum. 60 zl.“ (Ruční práce vyučovala 21 roků, až do příchodu industriální učitelky Otilie Třeštílkové, která za druhé světové války ukrývala ve svém bytě v Poděbradech první díl obecní kroniky, a tak ji zachránila před zabavením Němci.)

„Lednem 1878 bylo též upraveno služné učitelům na národních školách. Škola Žehuňská vřaděna byla v příčině služného do třídy 3tí. Služné v této třídě obnáší: Pro říd. učitele 500 zl. a 100 zl. funkčního přídavku, pro druhého učitele 500 zl. a pro podučitele 400 zl.“ (To byl roční plat. Jaký to už byl pokrok proti předcházejícím letům, která tolik sužovala kantora Johana Přibila!)

V roce 1884 čteme: „ Povolením velesl. c.k. zemské školní rady v Praze byla zdejší škola dnem 1. ledna 1884 počínajíc o jednu postupní třídu rozšířena. Jest nyní čtyřtřídní. Nová třída byla upravena z bytů, jež mladší učitelé ve školní budově užívali…Dítek školou povinných bylo v roku 1884 341.“ (Jejich počet až do roku 1894, kdy byla zřízena škola v Choťovicích, nadále rok od roku přibýval, takže od 1.ledna 1889 byla škola pětitřídní a měla 374 žáků. V roce 1884 se objevila mezi učiteli první žena – slečna Františka Neppová. Dále čteme: „Dne 18. července o 1/26hodině odpolední postíženo bylo 45 obcí hejtm. Kolínského, Poděbradského a několik N. Bydžovského, tedy i zdejší obec a všechny přiškolené strašným krupobitím, tak že rolníkům veškerá toho roku velmi slibná úroda polní byla zničena. V oknech školní budovy a bytu řídícího učitele rozbito bylo na 80 tabulí skla, a v cukrovaru Libňoveském napočítáno 1735 rozbitých tabulí.“

„Ve dnech 6. a 7. března 1891 rozvodnila se neobyčejně řeka Cidlina, voda v zdejším rybníce vystoupila tak, že po celé délce hráze od silnice k Libňovsi až za kamenný most u samé Žehuně přes hráz a silnici proudila, v některých místech až na 1 m vysoko. Hráz byla na mnoha místech porouchána, a voda vnikla i do více domů za hrázi. Voda vystoupila výše než r 1845.“

Podle sčítání lidu se uvádí v Žehuni k 31. prosinci 1890 891 osob, v Báni 229 (úhrnem v celé politické obci 1120), v Dobšicích 392, v Libňovsi 122 (celkem 514), v Choťovicích 512.

Až do roku 1892 se do kroniky kromě školních záležitostí, mezi ně patřila i povinnost zaznamenávat změny ve stavu místního duchovenstva, udílení svátosti svaté zpovědi, přijímání a biřmování, výročí panovnického rodu, mohly zapisovat také události týkající se obce. Striktním výnosem zemské školní rady ze dne 3. února 1892 bylo v mnoha bodech nařízeno, co se ve školní kronice psát má a co se vylučuje. „Důležité události z dějin Nejvyššího panujícímu domu …a změny ve stavu místního duchovenstva, pokud mají nějaký vztah ke škole“ vyřazeny nebyly. Výpověď kroniky byla tímto zásahem přirozeně o mnohé ochuzena.

Mnoho řádků by bylo třeba ještě věnovat nejen k vylíčení sešlého stavu školní budovy, které shledala komise v roce 1905, ale i několikaletým jednáním se zástupci obce Dobšice, domáhajících se, snad po vzoru Choťovic, zřízení vlastní školy. Konečné zamítnutí stavby školy v Dobšicích vydala 25. února 1908 c.k. zemské školní rada, a tak se 28. srpna 1908 začala stará budova bourat a hned 31. srpna 1908 se začalo stavět.

Ludmila Tvrdíková,
kronikářka obce    

 Nahoru